Epizoda 4 – Slovensko, ukaž co v tobě je!

Probouzím se do dalšího horkýho dne. V noci sice sprchlo, ale to je pouze záruka další slušný prádelny. Z přístřešku se trousíme jeden po druhým. Nakonec vyrážíme se ztrátou jako poslední, neboť Zdenda zjišťuje defekt a tak opravuje. Na Hrešnou nám chybí asi 35 kilometrů. Předtím ještě bereme útokem sámošku a na Hrešné jsme pak raz dva. Nahoře si s chutí objednávám polívku. Bohužel mírnej úpal mi dává najevo, že ten boršč do sebe prostě nenacpu. Než se stihneme začít balit, z ničeho nic přichází průtrž mračen. V tu ránu jsou všichni přítomní nacpaný v malým přístřešku. Prší asi 3 minuty a zase prádelna. Dobalujeme a vyrážíme. Jenže ani né 100 metrů za Hrešnou má Zdenda zase defekt. Prdím na něj a jedu napřed, vstříc medvědímu zákazu. K čertu s dušema, říkám si.

Za Hrešnou začínají míle. To je už ohraná pohádka. A tak nás čeká první, opravdu mílařská etapa, na který nechybí kopce atakující metu 1000 metrů nad Váhom. V úmorným vedru a hlavně dusnu hypnotizuju každou zatáčku a vyhlížím studánku ke schlazení. Jede se mi dobře, na Zdeňka výrazně nečekám a prostě šlapu. V jednom sjezdu konečně nacházím přírodní zdroj vody, kterej beru útokem. Pod proudem čůrku máchám tričko, rukavice, čapku, zkrátka všechno, co mě může následně alespoň na pár minut ochladit. Velký praní mi zabralo dost času na to, aby mě Zdenda docvakl, a tak pokračujeme společně. Zhruba na 90. kilometru vidím ve výškovým profilu stoupání na cca 750 metrů vysokej kopec, nahoře “kochačka” po hřebeni a sjezdík do vesničky. Už při stoupání se mírně smráká. Nic se ale neděje, nahoře po hřebínku je to pár kilometrů a pak se svezeme do civilizace. Opuštění medvědího zákazu do 21. hodiny nemůže bejt ohroženo. Jenže chyba lávky. Terén na kopci je drbačka – nahoru, dolů, klestí, bahno a to všechno nekonečněkrát dokola. Prostě míle. Ze zákazu prcháme jen těsně před devátou hodinou. Navíc se nezadržitelně blíží sakra velká bouřka a tak dupeme až do vesničky Krásnohorské Podhradie. Míjíme hřiště, zastávku a na návsi nacházíme hospůdku s několika podivnými štamgasty. Jdeme zkusit vyžebrat pivo, limo a něco teplýho do žaludků. Všeho se nám dostalo a na dotaz, jestli můžeme přespat na terásce, číšník hovorí “Áno, ale dajte si pozor. Ráno tady chodí cigánské tlupy”. Hmmm, dál už nejedeme, co se dá dělat. Mají nás odrbat u hospody, nebo v zastávce, to už je jedno. Rozbalujeme spacáky na terásce u silnice a v tom za mnou přichází majitel restaurace, ať jdeme s ním. Zavře nás do bezpečí ve dvoře, do klidnýho přístřešku s krbem a lavicemi. Chvíli váháme, ale touha po pocitu bezpečí překonává aktuální obavy. Ve dvoře nás čeká opravdová pětihvězda v kategorii spaní na divoko. Skoro jsem se rozbrečel. Ne počkat, na brečení je ještě čas..

Najeto máme 120 km a poctivých 3248 výškových metrů.

V noci nás přichází nejprve vystrašit pan majitel (do teď nevím proč, asi se o nás bál) a pak brutální slejvák. Naštěstí jsem vychytal místečko, kam nepršelo. Déšť do rána bohužel neustal a tak během snídaně študujeme předpověď načež po chvíli rezignujeme a vyrážíme v nepromokách hltat další kilometry, vstříc novému dni.

Z města Rožňava nás čeká nepříjemných pár kilometrů v hustym provozu a dešti. Naštěstí po pár hodinách jízdy déšť ustává a pro změnu přichází prádelna. Okolo oběda nás dojíždí, nebo my dojíždíme (?) Miloše. Borec, kterýho jsem poznal 2 roky zpět na SEVERU. Tehdy si míle nadělil k padesátým narozeninám a se mnou si užil nejhorší chvíle na mílích, když nás na Ráztockém Sedle chytla šílená bouřka. Já tenkrát málem umřel na omrzliny, Miloš se málem zabil v kluzkým sjezdu. A tak vzniklo naše spojenectví a přátelství. Miloš působí nějak rozebraně. Chtěl závodit, ale nebaví ho to. Takže společně nacházíme příjemnou restauraci kdesi u silnice. Obsluhuje nás servírka, která sype z rukávu denní nabídku. Už u druhýho jídla nevím, co bylo to první. A co teprve u pátýho chodu. Objednáváme to, co si kdo dokážeme zapamatovat, na slunku sušíme komplet mokrý úbory a Miloš nabíjí u servírky navigaci. Což se ukázalo jako osudová chyba, která nás nerozlučně spojila na dalších několik dní. Po zaplacení Milda bere navigaci se slovy “Ta kráva mi vodpálila navigaci!”. No, ona ta milá slečna za to nemohla, ale na někoho se to svést muselo. Inu z našeho dua rázem vzniklo trio, teda ve finále kvarteto – já, Zdenda, Miloš a náš budoucí zdravotník Marťas. Miloš je od teď odkázán na mojí a Zdendovo přítomnost, protože nás udal pořadateli jako spolujezdce, kteří mají dosvědčit, že nejede do Čech autobusem.

Ten den projíždíme vyhlášenou zajímavost 2.5 kilometru dlouhý, nedokončený železniční Slavošovský tunel. Je to zážitek už od samotnýho nástupu do tunelu, kdy je potřeba překonat několik kluzkých schodů, jako do pekla pekloucího. Celkem oříšek, se u toho nezrakvit. Ale buďme rádi za schody. Závodníci za námi schody už nezažili a dolů lezli po žebříku, neboť místní pro havarijní stav schodiště rozebrali a odvezli. Uf, když jsem pak viděl fotky ze slaňování do tunelu..

Kreacemi  s Milošovou navigací během oběda jsme ztratili nějaký čas, a tak když přijíždíme do obce Hnůšťa zjišťujeme, že do dalšího medvědího zákazu už se pouštět není vůbec smysluplný. Prostě to přejet nestíháme. Bereme útokem pizzerku, kde potkáváme ještě další kluky. Padá rozhodnutí. Dnes tu končíme, dáme jidlo, pivo a najdeme spaní. Jediný možný posun je do 7 km vzdálené vesnice Klenovec. Vzhledem k tomu, že Hnůšťa je celkem velký město, nakonec prcháme právě do Klenovce a společně pročesáváme dědinu s touhou najít bezpečný úkryt. Nikoliv však před počasím, ale místními spoluobčany. Je to ale marný, sešla se nás velká grupa a tak se spaní hledá o to obtížnějc. Nakonec nachází Zdenda trhovecký stánky. Každej si bereme jeden kousek, zalejzáme pod stůl a za neustálýho štěkotu místního Žeryka na pár hodin usínáme.

Najeto pouhých 104 km a nastoupáno 1890 metrů.

Ještě jsem zapomněl dodat, že při hledání místa kde složit hlavy v obci Hnůšťa za námi v dodávce dorazil Honza Kopka. Zřejmě na trackingu viděl velkou skupinu zoufalců, tak se nám přijel vysmát. Bylo asi třičtvrtě na devět, takže do začátku nočního zákazu jízdy zbývalo 15 minut, když Honza říká “Škoda, že jste to ještě nepřejeli. Tam dál je parádní neoficiální čekpoint s jídlem a noclehem. On tam na vás pán vpodstatě čeká..” No, Honzo díky, ale mohl jsi nám to zavolat předtím než jsme vlezli do tý prašivý pizzerky před dvěma hodinama. On by nám to ten kluk ušatá stejně neřekl, protože o tom míle nejsou. Každej ať si poradí sám, jak je schopnej a jak je mu přáno. To je podstata týhle blbiny.

Ráno fakt přejíždíme kopeček a když na cyglokompjůtrech pípne doba jízdy asi hodina a ujetých 10 kilometrů, projíždíme kolem neoficiálního čekpointu. Honza Kopka tam chrápe v dodávce, pan domácí na nás troubí, mává a my jen se sklopenýma hlavama projíždíme. Sorry kámo, jedem závod, neni čas na vajíčka, tousty, kaviár…. au.

Včera jsme to zazdili, najeli jsme jen 104 kilometrů. Dneska to musíme nabombit, ať už jsme z toho prašivýho Slovenska brzy pryč. Dneska to ale jede. Konečně i na jižní trase ukazuje Slovensko svoje krásy. Začíná mě to bavit. Hlava obrací o 180 stupňů. Dosud mi v hlavě jelo jenom – já chci domů, co tady dělam, hnusný Slovensko, žádný výhledy,  radši bych seděl v práci, chybí mi ty moje prdelky z domova. Dáváme super oběd a já mám v hlavě dojet dneska až do Bánské Štiavnice. Časovej odhad tomu napovídá. Maximálně dostaneme penalizaci za půl hodinky v zákazu, to jsem ochotnej risknout. Jenže, kousek před Zvolenem přicházejí opět míle s velký “M”. Vpodstatě rovinatý traverz, na výškovým profilu nijak výrazný terén. Ale opět, chyba lávky. Odhadem 5, možná 10 kilometrů kola rveme přes klestí, popadaný stromy, větve a bláto. Úsek nám zabere snad 3 hodiny. Dojíždíme Pavla, alias Přehazovačku, kterej v tom bordelu ohnul co šlo a skoro se slzama v očích nevěděl co dál. Předal jsem mu pár rad, jak narovnat patku a nechal ho v jeho problémech samotnýho. Následuje náročnej trail ke Zvolenu a brod, ve kterým pro změnu náš zdravotník píchá. Další zdržení a dohady o tom, co dál. Nakonec padne rozhodnutí – jdeme zkusit štěstí do kempu. Štěstí se tentokrát přiklonilo na naší stranu – bereme 2 chatky, v místní restauraci nám ještě stihnou vrazit nějaký slovenský špecle a dvě piva – podotýkám vrazit, protože víc naštvanou paní servírku s panem číšníkem jsem ještě asi nezažil. Holt zavírá se v osm a slibovanou útratu za jídlo a pití si máme strčit nad cyklistickou vložku.

V kempu nás dojíždí i Pavel, alias Přehazovačka, takže asi do půlnoci ladím jeho peklostroj, ať může chudák kluk pokračovat v závodě. Přijíždí i další mistr přezdívka – Jedenáctka. Proč Jedenáctka? To je takovej mladej klučík, se kterým jsem se potkal ještě před startem. Vypadal dost nadřeně, ale jel poprvé. V neděli, asi 50 kilometrů od startu jsem klučíka dojel a v tom mě rozsekala jeho řečnická otázka “Celkem by mě zajímalo, kolikátej jsem…” Jak jsme potom se Zdendou došli k číslu Jedenáct se mě radši neptejte.

Dojezdem do Zvolena jsme nakroutili opět jen 104 kilometrů a 2793 výškových metrů.